Zraňovat slovně okolí i sebe. Být pasivně agresivní, využívat ironie a jízlivosti, aby se člověk dostal pod kůži. Manipulovat a tlačit druhého do situace, kdy nemá svobodu rozhodnout se po svém. Rozhodovat se pouze na základě svých potřeb a ega i když vím, že pro toho druhého to není v pohodě. Nemyslet cíleně na nepohodlný věci a jít si za svým komfortem.
Poznáváš se?
Já teda jo. Kolikrát jsem zranila slovy a činy, kolikrát jsem se nechala unést svým egem na úkor toho druhého. A kolikrát jsem si naopak já nechala slovy, konáním či záměrem ublížit.
Zvyknout si na to, že poznámky tvý mámy o práci a budoucnosti ublíží není řešením. Tutlat v sobě vztek a smutek z narážek na tvoji postavu, kterýma partner prokládá vaši společnou večeři, nic nezmění. Nechat se zesměšňovat šéfem a přecházet jeho věty narážející na staré chyby ze strachu oponovat. Neříct tátovi, jak moc ti ublížilo, že tě nikdy nepochválil a vždycky jen kritizoval z obavy, že by to stejně nepochopil.
Jak nás to naučili, tak to aplikujeme. Nechat se unést emocema a vztekem, abych to ze sebe dostala, může bejt sice zdravý, ale jakej to má dopad? Stejně tak jsme si zvykli ubližovat sami sobě. Myšlenkama i tím, jak o sobě mluvíme před ostatníma. Shazujeme se, nevěříme si, že něco dokážem a radši si vynadáme, než abychom se zaměřili na to, co se nám dneska povedlo. Postupně tvrdneš, obaluješ se ochrannými vrstvami a oplácíš stejnou kartou. Jizev na duši máš tolik, že je nemožný začít být zničehonic dobrou vílou.
NEUBLIŽOVAT neznamená být obětí nebo ignorovat určitý věci jen proto, abych se druhýho nedotkla. Je to umění podávat informace tak, aby tomu druhýmu pomohly mě pochopit a posunout se. Umění sdílet svoje pocity a vnitřní pravdu bez využití emocí a nátlaku. Umění dělat to, co je správný z dlouhodobýho hlediska.
Já vím, někdy je těžký bejt hodnej a nebejt přitom za vola. Ale jak zpívaj Coldplay:
Nobody said it was easy...

Až budu mít ten drahej grafickej tablet, tak se určitě naučím líp kreslit a pracovat v tom programu. A až se v tom programu naučím, získám lepší práci. A až získám lepší práci, budu mít víc peněz a uznání. A až budu mít víc peněz a uznání, budu si sama sebe víc vážit. A když si sebe budu vážit, budu se mít ráda a mezi ostatníma se budu určitě cítit lépe. A když se budu cítit lépe mezi ostatníma, tak budu mít lepší život, než mám teď. A když budu mít lepší život, přestanu závidět a srovnávat se s ostatníma, jak jsou šikovní...
Přiznávám se, je to můj vnitřní monolog.
Týká se dnešní jamy: PRAHNUTÍ a OKRÁDÁNÍ. Nejenom sebe samého, ale i svého okolí.
Okrádání o přítomný moment, o právo na to, cítit se dobře v aktuálním stavu a být za to vděčná. Protože já už jsem kompletní tady a teď, jen jsem si kdysi zvykla tvrdit si opak a prahnout. Bažit a okrádat sebe i okolí. Mířit za něčím, co není moje a třeba by ani být nemělo.
Toužím po lepší postavě, měl bych mít svaly a vůbec, měl bych umět shyb a takovou tu vlajku na tyči. Makám denně a vynucuju pozornost okolí fotkama na instáči a nebo jim je klidně pošlu a okomentuju to něčím jako "ještě jsem slabej, ale makám na tom". Když mi napíšou něco v tom smyslu, že už teď jsem silnej a jakože WOW nebo něco v tom smyslu, je mi líp.
Čmajz, tady to máme, vynucená pozornost a slova sloužící k tomu, abych se cítil líp.
Cítím se nedostatečně, cítím se nemilovaná...a tak se hážu do role oběti, jsme plačtivá a už na první pohled zranitelná. Vždycky mi to přece zajistilo pozornost okolí, obejmutí, laskavá slova.
A šup do kapsy s energií mých blízkých, kterou používám na zvládání svých pocitů nedostatečnosti.
Nezvládám svůj vztek a emoce, když to na mě přijde, vtáhnu do situace i svoje okolí. Možná se chovám hystericky, chrlím oheň a vztekám se a chci, aby to viděli, cítili, aby v tom byli taky! Ale jinak to prostě neumím a oni mě přece musí brát tak, jak jsem!
A tak svoj okolí oloupím o jejich aktuální energii, kterou by jinak použili na něco jinýho. Ale teď už ji nemají a po zbytek dne se budou cítit, že něco udělali špatně.
Napadá tě další podobná situace, spojená s okrádáním? S nárokováním si něčeho, co není moje? S bažením a prahnutím? Nebo s vtahováním okolí do situace, která těm kolem nebo tobě nepatří?
Někdy jsem přebírala názory okolí, protože můj mi nepřišel dost dobrej. A často jsem si nárokovala pozornost a emoce okolí, třeba i lásku a její projevy. A to jen proto, abych sebe samu dostala ze "špatných" pocitů a cítila se lépe. I dnes to někdy dělám a málokdy se mi podaří si říct: Hej, tuhle páku nepoužívej, neber jí/jemu čas, slova a energii jen proto, že se teď cítíš down!

Neprahnout je vlastně docela těžký a nejsme možná zvyklí to vnímat jako krádež. Ale co jinýho to ve svý podstatě je, než okrádání svýho vlastního života a sebe sama?
Stovky malých krádeží se možná dopouštíme týdně a bez povšimnutí. Naše okolí nám to možná taky dělá a tak jsme se chytli v takovým zlodějským kolečku. První krok k vystoupení z něj je uvědomění. Uvědomění a přiznání si toho, že to vlastně taky dělám. A že se mi to třeba dělo v minulým vztahu nebo v dětství.
Tak se pojďme nejdřív pochopit a přivítat to všechno, co k nám patří. Cílem není bejt svatej ani přestat být chybujícím. Chyby jsou častou cestou k pochopení. Ale pokud dokážu o něco méně hřešit slovy a činy vůči sobě i ostatním, možná najednou spatříme otevřený horizont a cestu.
A ta cesta je skvělá právě taková, jaká je. A ten horizont? Ten ať si tam je, otevírá mi pohled a duši a jestli ho dosáhnu, kdo ví. Nepotřebuju to. Tady a teď se mi kráčí lehce. Co víc si přát?

Pravdomluvnost je cností, kterou nám od malička tak trochu předhazují. A přitom nás druhým dechem utvrzují o tom, že opak je běžný a společensky vítaný. Nemluvím vyloženě o lhaní ve smyslu, kdy do očí tomu druhýmu tvrdíme opak pravdy. Satja je pro mě spojená s opravdovostí a být "opravdová" mi souvisí s bytím autentickou živou bytostí, která si nevybírá, kdy se jí jaké emoce a aktuální prožitky hodí do krámu a kdy ne. A byť je bytí sebou samým někdy nepříjemný a často vklouzneme do subkulturní či jakési společenské identity, tak i ty nepříjemný stavy jsou nezbytný a nesmlouvavě pravdivý. Přijmout ty stavy a sebe v nich je základním kamenem duševního zdraví. A duševní zdraví má, podle mě, základy tam, kde nedokážeme nic předstírat. Kde si prostě už nemůžeme nic nalhávat.
Sami sebe dokážeme díky malé lži v každém dni překódovat a přesvědčit, že něčemu věříme, byť na začátku byla intuice a ten divnej pocit v břiše. A ten pocit v břiše je sakra dobrej indikátor pravdivosti...

Satja je to, co hledáš, když tě zve někdo na akci, kam nechceš, takže řekneš "možná" i když víš, že nepřijdeš.
Satja se hlásí o slovo, když se tvoje okolí baví na téma, o kterým se bojíš mluvit jinak, než oni, aby tě neodsoudili. Satja je to, k čemu ti možná často chyběla kuráž a ty ses pak cítil/a divně, protože "to" zůstalo nevyřčeno.
Satja má spousty podob.
Tahle jama je, alespoň pro mě, jednou z nejtěžších k dodržení na denní bázi. Sice jsem se naučila o mnoha tématech mluvit a dovolit si odpovědět "na hovno", když se někdo zeptá, jak se mám. Ale protože jsem poslední dobou hodně zmatená ze světa kolem, ze svých emocí a změn, které se uvnitř mě i ve společnosti dějí, často sama nevím, čemu vlastně věřím. Nevím, co je mojí pravdou.
Ale pomáhá mi dělat menší kroky a začínat u běžných věcí – učit se popisovat situace tak, jak jsou. Jak se dějí ve mě, jak je vidím já... Nabízet okolí můj úhel pohledu a neobcházet nic frázemi nebo opakováním slov, co vlastně necítím. Občas stačí tvořit jednoduchý věty, který časem možná pomůžou k jednoduchýmu a pravdivýmu žití.

Sypat si popel na hlavu v tomhle případě nedává smysl. VŠICHNI LPÍME. Lpění je prostě naší součástí a nedá se tomu divit. Spojujeme si zkušenosti i věci s emocema a emoce ke lpění hojně přispívají.
Lpění se však netýká jen věcí, jako jsou nedělní vycházky s kávou a dortem nebo toho, že si pro tu kávu už 5 let chodíš jen na jedno jediný místo a vždycky je s mlíkem.
Lpíme taky na vzorcích. Na opakujících se myšlenkách, ze kterých se postupně stala přesvědčení. A na přesvědčeních lpíme taky. Lpíme na zážitcích z dětství a často i na navracení se do zdánlivě komfortní minulosti.
Lpíme na představách, jak by měl náš život, vztahy, tělo či "poslání" vypadat. A pak jsme nešťastní, když se představy a realita míjí. Tvoříme si v hlavě obrazy toho, jak by měla vypadat naše radost a jak by mělo probíhat vypořádávání se se smutkem.
Lpíme na traumatech a bojíme se změnit úhel pohledu.
Lpíme na tom, co by se "mělo" a často se nezeptáme, co by se skutečně "chtělo".
Lpíme na stereotypu a zjistíme to většinou až ve chvíli, kdy je narušen.
Lpíme na roky starých rozhodnutích bez toho, aniž bychom přehodnotili, zda nám stále fungují.
Lpíme na svých rolích (oběť, matka, hnací motor, bavič...).
A nejvíce ze všeho lpíme představě, že jsou věci stabilní. Nejsou. A ty taky nejseš na 100% stabilní. Díkybohu. Protože co se děje, když je něco nestabilní? Balancuje se.
A co ti balanc dává? Sílu a schopnost se přizpůsobit. Pružit a netuhnout. Protože tohle nebude trvat věčně.

Ke lpění nás často žene strach. O nás i naše blízké, o naši aktuální hojnost, komfortní zónu. Strach o naše postavení a to, co jsme všechno dokázali a kam jsme to dotáhli. Strach být najednou úplně nahej, bez svých názorů, myšlenek, vzorců a materiálních věcí, na kterých lpím a který spojuju se svojí identitou.

Přestaňme se tolik bát o ty naše schránky a ty naše identity. Nejsou zárukou štěstí. Pojďme se překvapovat. Sundat si sako a začít tančit na hudbu, která nehraje. Místo kafe s mlíkem zkusit černý. A nemít strach z toho, jak rychle se časy, zákony a svět mění. Netuhnout. Pružit.

Dříve se tato jama týkala zejména mužů a sexuální zdrženlivosti, coby součástí zušlechťování těla a mysli v rámci jógové cesty. Ale jóga šla s dobou a tak i tato jama pobyla trochu jiného nebo spíš širšího významu. Pojďme si vytvořit takovou fiktivní postavu, aby se nám brahmačárja lépe uchopila.
Někoho, kdo se našel (nebo možná ztratil) v sexuálních dobrodružstvích na jednu noc a emoce dává stranou, protože mu neslouží. Někoho, kdo svoje ego živí dvěma třema lajnama během večera a pak se v rámci osobní onemanshow někde na baru ohání historkama ze zmíněných dobrodružství. Někoho, komu hlavu vypne jen tvrdý pití nebo dlouhý hledění do displeje novýho telefonu, o jehož ceně informuje fanoušky na instáči, kam přihodí rovnou i fotky novýho auta ve výši sumy, ze který by tříčlenná rodina vyžila zhruba rok. Někoho, kdo svůj úspěch vnímá jako cestu k dražším a lepším věcem, zážitkům a potažmo k "lepším" lidem.
A nebo je to někdo úplně odjinud, někdo, kdo jde práce rovnou do hospody nebo domů, zapnout televizi, plenit lednici, dvě tři piva na utlumení a co se děje ve světě, v lidech kolem a nebo CO SE DĚJE VE MNĚ, to mi neslouží, tam se pouštět nebudu.
Brahmačárja se ale týká i mě a mojí minulosti, kdy jsem si skrze sexualitu hledala svoje sebevědomí, svoji definici ženskosti a potažmo svoje místo ve společnosti. Kdy jsem stáhla klidně 8 piv za večer nebo trávila dny u seriálů, abych otupila mysl. I dnes se často nachytám, jak vnímám jídlo, film nebo sklenku vína coby jediný highlights v rámci dne... Pak se cítím trapně a trochu jako zvířátko, který se řídí pudy a hledá to, co je jednoduchý a příjemný. Výčitky však nepomůžou a šroubování se do meditačního sedu, když to cítím jinak, taky ne. Však místo pendlování od jednoho protipólu k druhýmu se učím mít od každýho trochu. Protože TO je život. Nevázat se ani na jeden z prožitků. Protože ty jsou pomíjivý. Vidět "za to" a taky "nad". Kultivovat svoji mysl a způsob života bez zneužívání stimulantů, nadměrné konzumace čehokoliv (od alkoholu k médiím) a používání ostatních k tomu, aby mi bylo dobře.

Nijama, která je jak skrytou pastí na pokrytce a odsuzovače, tak kámošem, kterej ti občas, aniž by byl o něco takovýho žádán, připomene, ať si umeješ hlavu a provětráš myšlenky radši na kole, než v meditačním sedu.
Kámoš, co ti sebere telefon a nenechá tě scrollovat dál když ví, že je potřeba o něčem mluvit. A pak ten telefon radši vezme, na pomoc přizve další jamy a nijamy, jako je třeba pravdivost, a tomu tátovi skrze tebe prostě zavolá, aby ulehčil prostoru o dusno a nevyřčené.
Sauča hovoří o čistotě na více úrovních.
Na fyzické to pociťuji vždy, kdy nedbám na to, co je dobré pro moje tělo, ale krmím spíš ego či chmury. Docela nedávný dietetický boom eat clean se, možná úplně omylem, nijamě přibližuje. Přílišná přísnost a askeze nejsou cestou ke štěstí a odvádí tě od toho, co je v životě podstatný, stejně jako závislost na fastfoodu.
No co ti mám na to říct, zlatá střední.
Tělo je chrám duše a my bychom měli s radostí přijímat a chápat jeho schopnosti i slabosti, protahovat a prokrvovat, oživovat a pružit. Jo, pružit, ať nám ten chrám dlouho vydrží a my můžeme myslet i na vyšší cíle, než je cesta z domu k lékaři či do supermarketu.
Začala jsem v údivu pozorovat své tělo: jak mi rostou svaly, protože se nebojím jíst a mám motivaci ke cvičení, která má zdravý kořeny. Jak se cítím, že fyzicky spíš mládnu a těším se na každej další klik, kdy si připadám jak superwoman, ale vím, že potřebuju i mysl a duši protahovat, posilovat a krmit tím, co jim slouží nejlépe. Chce to vytrvalost a odstup, abych oddělila ego od radosti z toho, že prostě cvičím nebo jím zdravě a eticky.
Chce to zkoušet a držet se ČISTÝHO úmyslu. Tím nic nezkazíš. Čistota mysli, slova a duše. Prostoru kolem tebe a pořádek, ve kterým je dobře tobě i tvým blízkým. Čistota i toho, co do tebe vchází, ať už to jsou informace, potrava nebo poslání filmu či knihy, se kterýma trávíš večer.
Protože brambůrky, pivo a seroš jsou dobrý sluha, špatný pán. No, to se mi to píše, když mám v sobě veganskou svíčkovou s pěti a sušenky ke kafíčku z návštěvy rodičů

Včera ráno jsem si při józe u řeky jen tak mimoděk uvědomila spoustu krásných věcí. Nebo spíš dovolila, aby ke mně přišly. Jednou z nich bylo to, že všechny ty věci, které jsem si cca před dvěma lety přála, se staly realitou. Takže se opravdu můžu uvolnit, protože ty věci se prostě dějí a dít budou.
Dalším, pro mě velmi podstatným uvědoměním, bylo to, že jsem úplná a plnohodnotná. Jen si to musím chtít dovolit cítit a nastavit si, že to tak prostě je.
Téma vlastní hodnoty a naplnění je něčím, co se mi na terapiích objevuje stále dokola. Pokud se cítím nedotažená, polovičatá a nedopečená, chovám se tak i s k sobě a svému životu.A pak jsem na sebe přísná a NESPOKOJENÁ.
Nehotová a neplnohodnotná jsem se cítila vždycky a nechala se tím vláčet jak ve vztazích, tak v rozhodnutích. Neustálá nespokojenost se mnou samotnou a stádiem, ve kterém se nacházím, mi ovlivňovala a stále ovlivňuje mnoho situací života.
Včera mi došlo, že si můžu dovolit cokoliv a cokoliv bude v pořádku, protože skutečně jsem plnohodnotná lidská bytost. Tím pádem zvládnu vše, co se má dít a dané dění budu vnímat tak, že je v pořádku. Budu si moci dovolit s tím být SPOKOJENÁ. Stačí do toho, ať je to cokoliv, neposílat emocí víc, než je třeba a moc to nehrotit. Všechno je přechodný. A s uvolněním se do všech dění života se začne objevovat spokojenost.
Santóša se mnou kráčela celou prosluněnou nedělí. A protože mám časté záchvaty "hrocení" a tvořím mikro dramata tam, kde jich ani není třeba (klasikou je třeba jídlo a pocit, že jsem tlustá = sebenenávist a touha si ublížit vnitřně i vně, pasivní agrese a vyvolávání hádek), nebylo to zadarmo. Ale dovolila zvolit veselejší a lehčí úhel pohledu na vše, co přicházelo.
Dovolila jsem si spokojenost se vším, bez nutnosti zatahovat si prosvětlený obzor záclonkou ze všech těch ALE, JENŽE a BEZTAK.
Už to všechno máš, všechno se to děje a ty věci se prostě nějak odehrají i bez toho, abys jim psala podrobný scénář. Můžeš být SPOKOJENÁ.

Tapas je to, co dokáže dát dnům, týdnům i měsícům určitý rámec. Co ti pomáhá rozlišit výchozí bod od aktuálního stavu a vidět, že cíl už není tak daleko.
Dělat menší kroky na denní bázi.
Tapas je, když se denně vracíš na jógamatku a centimetr po centimetru se posouváš dlaněmi k podlaze.
Když úspěšně dokončuješ kurz online marketingu a už znáš víc, než základní pojmy.
Když dokážeš dát dohromady větu ve španělštině, protože sis před půlrokem nainstaloval Duolingo.
Když už se za záchvat přejedení netrestáš a místo odevzdání se silným pocitům viny ses rozhodl/a raději vždycky vyrazit na procházku.
Tapas se hodí, když posíláš už 35. CVčko s motivačním dopisem a dochází ti trpělivost i sebevědomí.
Tapas je i tam, kde se snažíš nejíst cukr nebo si vytvořit jakýkoliv nový zvyk. V sobotu vysávat, v neděli číst knihu, v pondělí 15 minut meditovat.
Bezedná trpělivost se sebou samotnou a umění vidět, že ty malý kroky mě opravdu někam dostaly, jsou za mě další nezbytnou součástí tapas. Je důležitý od daných kroků neočekávat víc, než jsou schopny dát. A taky jim i sobě za všechno zpětně poděkovat. Tapas jsem viděla i u svojí mámy, která se po 25ti letech manželství rozhodla pro rozvod a začala stavět nový dům. Vědomě se rozhodla a jakýkoliv zpětný litování či pochybnosti umlčela třeba tím, že šla obouchávat omítku nebo nahazovat stěny. A o několik let později se ze dvora plnýho suti a železa stala rozkvetlá zahrada s bazénem, na které ji teď vídám sedávat šťastnou u skleničky vína s novým partnerem.
Tapas začíná rozhodnutím a odevzdáním se svojí cestě, při který si na začátku můžeš říkat "Šmarjapano co to tady blbnu...", ale na konci vidíš, jak důležitý bylo už nečekat a začít. Začít a vracet se k tomu.

Další nijamou z naší série je svadhjája. Dříve se týkala také studia svatých spisů, skrze které mohl daný jogín lépe pochopit život, lidstvo i sebe.
Život a principy, které přináší. Dávám – beru. Přeju – je mi přáno. Trpím – raduju se.
Přijde mi, že s každým dalším rokem svýho života přicházím na princip návratu – vrací se mi lekce, které jsem dřív pochopila nebo prožila jinak. Vrací se mi situace, o kterých jsem si myslela, že jsou překonané. Vrací se mi myšlenky, které se zasekly v závitech mýho mozku a cestičkou neurony vyšlapanou běhají sem a tam a zkouší to na mě. Občas se nenávidím za to, že se chovám pořád stejně. Že nedokážu před reakcí zastavit a automaticky generuju již dříve vyřčená slova i přesto, že mi otupují jazyk i mozek.
Poslední tři dny však pozoruju, že se víc pozoruju. Víc, než předtím. Uvědomuju si, že ty reakce nejsou na 100% stejný a slova se pomalu drolí a mizí, aby mohla přijít jiná a s nimi i jiný pohled na situaci, moji reakci v ní a taky případný důvody, proč tak jednám. Poznávám se.
A občas cítím bolest z poznání něčeho, co je bodavě upřímný a strhává to stěny, o nichž jsem myslela, že stěnama nejsou. Bolí, ale slouží. Pochopím pak vždy o další malou trochu víc, proč jsem jednala nebo vnímala tak či onak.
Usebrání, meditace a úvahy musí držet tempo se zkušenostmi, dalšími pokusy a hledáním příležitostí to zkusit znovu a jinak. Protože ať se nám to líbí nebo ne – učíme se taky tak, že jsme spolu Zrcadlíme si navzájem jak ty hezký, tak ty protivný věci. Koukáním do zdi a trestáním se za chybu se ji nenaučím měnit.
Dneska jsem si v lese řekla, že jsem za ty chyby a těžkosti vděčná, protože si pak víc vážím toho, že jdu a zkusím to znovu. Vážím si sebe. Rozhodla jsem se, že si místo pocitů viny raději věnuju potřebný živiny, pochopení a lásku k tomu, abych byla silnější i chápavější. Poděkovala jsem si za to, že cítím bolest z vlastních chyb i za to, že už se po hlavě nevrhám do pocitu oběti či dítěte, který za to přece nemůže. Že to je přece ta moje hlava a minulost.
Kypřeme si půdu pod nohama a sázejme do ní to, co nám pomáhá růst. To, co nám ji zpevní, nevysuší ani neotráví. Poznávejme se.

Íšvara neboli to, co nás přesahuje, ať už to nazýváme Bohem či ne, se v této nijamě potkává s člověkem. Ať už jsi pragmatik a potřebuješ důkazy, nebo od malička tak nějak vnímáš, že je tady "něco víc" – principu odevzdání se v životě zkrátka nevyhneš. Jde o míru, s jakou si pouštíme náhodu do života a necháváme život, ať se nám děje.
Nedávno jsem pocítila nekonečno, vnímala svoji lidskou malost a přesto velikost duše. Všechno, čím se v poslední době trápím, rozcestí, na kterém se momentálně nacházím a sny, o které se bojím, aby byly splněny. To všechno bylo najednou tak malé ve srovnání s tím, co jsem cítila, že to přesahuje.
Íšvarapranidhána, poslední nijama, se kterou naše 10ti týdenní úvahy končí, ke mně přišla v tomto prožitku a není to náhodou. Poslední dobou mi zmatečné úvahy a trápení nasadily poškrábaný brýle, se kterýma jsem dokázala vidět jen pár metrů před sebe.
Dívat se před sebe, cítit se podpírán tím, co se dělo a být přesto v dění, který je teď. Zní to jako nějak moc snahy na to, aby si člověk stíhal ještě užívat život, že? Kamarádka mi pár týdnu zpět, když jsem přemýšlela nad tím, co mám sakra dělat se svým životem, řekla: "Toto nevymyslíš, nechaj to Panbíčkovi."
Nevím, jak moc to souvisí s mojí HPO a jak moc s mým temperamentem, ale často mě jímá hrůza z představy, že něco není naplánovaný. Jsem většinou cokoliv, jen né odevzaná a důvěřující v to, co přichází a děje se samo, bez mýho synchronizovanýho Gůgl kalendáře. Na jedno stranu mám jogínský nastavení mysli a vím, že milion věcí v mým životě jsem, díkybohu, nevymyslela a staly se. Na druhou stranu je mojí součástí být připravená a organizovaná. Mám hrůzu ze strnulosti a pasivity.
Cesta jam a nijam mi připomněla, že to může fungovat vedle sebe. Disciplína, pravdivost, dobrý činy i nastavení vlastních hranic. Ve všem můžeme udělat vědomý kroky kupředu. Ale pak je třeba to nechat působit. Nechat to být, věřit a nezapomínat, že naše životy jsou něčím větším, než 8 hodin práce denně, výchova dětí, kafíčko s kamarádkou, červenej diplom...
To všechno skončí, ale něco, něco nás vždy bude přesahovat. A my jsme a budeme toho součástí.